Obsluha v supermarketu

Jednoho zamračeného brněnského dne jsem byl nakupovat v Albertu. Vejdu do obchodu a pozdravím ochranku stojící u hlavního vchodu. „Dobrý den“ pán se na mě podívá a otráveným pohledem s očividným úsilím ze sebe dostane nějaké zamumlání. Očekával jsem od něj něco víc? On tam přece nestojí, aby mě vítal s otevřenou náručí. Jeho práce je chytat zloděje a dohlédnout na to, aby každý měl košík. Jak nadšeně bych zdravil každého příchozího já?

Do supermarketu nechodíte, protože očekáváte perfektní obsluhu. Ne, do supermarketu jdete nakoupit potraviny. Když chci perfektní obsluhu, půjdu do La Degustation Bohême Bourgeoise (Pražská restaurace s michelinskou jednou hvězdou). Co to vůbec znamená něco očekávat? Myslím, že se dá definovat jako: subjektivní vize budoucnosti. Jinými slovy, určitý předpoklad sletu událostí.

Očekávat něco je „slippery slope“. Takové to, když běžíte pozdě na hodinu češtiny (češtinářka je semetrika) a ejhle. „Co to je sakryš na zemi?“ Proletí vám hlavou. Uklízečka zapomněla ze země uklidit šlupku od banánu. Už je ale moc pozdě na to, abyste zatáhli za ruční brzdu. 1…2…2.35… padáte. „TUC“…první pocity? Trošku to bolelo a z moji už dost potlučené hlavy se vytlouklo ještě víc mozkových buněk. Nutno dodat, že v pravé ruce jsem si nesl svoji jedinou svačinu, na které si už pochutnával pudlíček paní ředitelky, která celou tuto scénu viděla. Místo toho, aby vám pomohla vstát, se snaží pudlíka jménem Čuču oddělit od vašeho párku v rohlíku. Nejvíce je mi líto toho párku.

Pro ty z vás, co teď kroutíte hlavou a zpochybňujete moji soudnost. Prosím o trpělivost. Tento příběh má daleko od reality. Zpátky k očekávání. Když něco očekávám, existuje určitá šance, že se to nikdy nestane. Někdy vyšší než jindy (záleží samozřejmě na okolnostech). Samozřejmě když se tak stane, tak (někdy pořád) jsem frustrovaný. Možná budete znát podobné řeči, které sami sobě nalháváme. „Tohle učitelka určitě dá do testu“ nebo „Z tohoto pohovoru mám skvělý pocit, určitě mě vezmou“ samozřejmě, že tato představa byla mylná. Jak jste se v takové chvíli cítili? Jakoby se vám zbortil kousek světa? Když budu mluvit za sebe, při nejmenším to není příjemný pocit. V takových chvílích jsem si říkal: Proč si něčím takovým procházet znovu a znovu? Co bych si z toho mohl vzít?

A kvůli čemu? Protože se moje naivní představa budoucnosti nestala realitou? Jak si můžu troufat předpovídat budoucnost, pokud jediné co můžu opravdu ovlivnit jsou moje činy? Počasí je takové, jaké je a stejně si stěžujeme. Viděli jste někoho nadávat na zemskou gravitaci? Já ne (vsadím se, že někdo takový bude), ale jde o to, že tyhle věci jsou dané. Jako jedinec na ně máme nulový vliv.

Očekávat od sebe sama excelenci je něco jiného, než očekávat, že když váš párek spadne na zem, tak pudl Čuču bude mít dostatek slitování a zdvořilosti, a párek vám pohlídá před hladovou paní ředitelkou. To bych nazval naivitou. Chci tím říci jedno. Dávejte si pozor na to, co a od koho/čeho očekáváte. Je totiž dost možné, že potom budete chodit po světě se sklopenou hlavou. A na to není hezký pohled. To jediné, co můžete stoprocentně ovlivnit jsou pouze vlastní činy.

QUICK tips for experiment:

Od neděle do neděle zkuste vypnout tento „očekávací mozek“. Neočekávejte nic od nikoho, zaměřte se na to, co je pod vaší kontrolou. Pokud jste stejně dobří v odkládání věcí jako já, doporučuji odpovědět si na tuhle otázku. Jaký dopad to bude mít na kvalitu mého života? Možná vám to dá nějakou extra šťávu. Po prvním týdnu se ohlédněte na týden, který uběhl a zkuste si odpovědět na otázky podobného charakteru: Pokud bych tento týden měl porovnat s minulými, co v něm bylo jiné? Jaký vliv měl tento „shift“ v přístupu na moje okolí? Na kvalitu mojeho života?

Until next Sunday.

TT