Kým jsem, když říkám, že vím kdo jsem

“All the scriptures tell us one thing: ‘Know thyself.’ If you have known yourself, you have known everything else. Know That, by knowing which, you will know everything else. The Bible says, ‘Seek that kingdom within you.’ It is not outside. Seek That within you. Once you have found That, then everything else will be automatically added unto you; you don’t have to go looking for outside things, they will all come to you. So learn that first. “
Swami Satchidananda

Jednoho letního večera sedíme s moji milovanou rodinkou na gauči, povídáme si, popíjíme víno a po nějaké době mi chce taťka něco ukázat v televizi. Tím se ukáže být disciplína rock-climbingu na Olympijských hrách v Tokiu. Jinými slovy lidští pavouci dělají pavoučí věci před obecenstvem. BTW: taťka miluje sport a mamka ho tak trochu nesnáší. Víc než trochu, takže si představte ten výraz, když zjistí, co se chystá.

Anyway. Jak se dívám na lidské pavouky, u toho si pomýšlím „jak sakra můžou dělat to, co dělají?“. Sám jsem si vyzkoušel, jak těžké to je. A i přesto to pro mé oko absolutního amatéra vypadá, jakoby se ani nesnažili. V tom je vrcholový sport úžasný, sportovci svými nadlidskými výkony udělají z nemožného něco, co vypadá tak plynule, že si jeden pomyslí, že se ani nesnaží. Těžko se to popisuje, ale když jsem poprvé viděl profíky trénovat v JiuJitsu, tak jsem měl pocit, že vidím dva profíky tančit. Je to prostě nádhera.

Anyway. Sám jsem si párkrát vyzkoušel vylézt na lezeckou stěnu, abych došel k úsudku, že tohle není pro mě. Měřím 190 centimetrů a moje váha se pohybuje okolo 90 kilogramů, mám relativně velké stehna, v porovnání se svoji váhou ani nejsem zázračně silný, což když sesumírujeme není skvělá výbava pro lezení po skalách. Většina horolezců se pohybuje okolo 70 kilogramů, soooo moje kariéra rock climbera jde do koše.

Co tím chci říct? Ne každý může být skvělý a už vůbec ne nejlepší v čemkoliv. Pravda je, že geny hrají roli. Další faktor je vaše vychování, jak jste vyrůstali, jaký vliv na vás mělo okolí. Kolik možností jste měli. A v neposlední řadě, kolik štěstí vám cvrnklo do klobouku. Když zvažujete pracovní zaměření, sportovní kariéru, studium nebo cokoliv jiného, je důležité si odpovědět:

„hodím se na X?“ jestli ne, tak „když vezmu v potaz to, co o sobě vím, na co bych se hodil? V čem bych mohl vynikat oproti ostatním?“

Věřím tomu, že tvrdá práce není tak důležitá, jako tvrdá práce na správné věci. Můžete tvrdě pracovat jako uklízeč (no offense proti uklízečům, sám jsem jedním byl a salutuji vám všem), ale dost pravděpodobně z toho skvělá kariéra nebude.

Za mě lepší varianta je varianta číslo dva. A ta spočívá v tom, že si uděláte analýzu sám sebe a zjistíte na čem pracovat, tak abyste dosáhli svého maxima. Je to správný mix obou. Myslím si, že každý máme na něco talent. Jen s ním mnoho lidí dostatečně nepracuje. Kolikrát jsme slyšeli cliché o člověku, který měl talent, ale chyběla mu pracovní morálka.

Přicházíme na otázku: jak najít TU věc, která je TOU věcí? Tady vám moc nepomůžu, mohu vám pouze ukázat směr. Na samotnou cestu se už musíte vydat sami. Problém je v tom, že vás nemohu znát tak dobře, jako se znáte vy. A jestli sami sebe neznáte, tak je načase, abyste se poznali. Proč takový direktivní tón Tomáši? Protože vám chci prodat, jak moc je to důležité. Ne pro mě, ale pro vás.

Jde k tomu přistoupit z jiného úhlu pohledu. Ten je takový, že budeme zkoušet všechno možné, dokud nenatrefíme na TU věc. „Dobře, to by mohlo fungovat“ ALE „život je moc krátký“, proto bych bezhlavé skákání nedoporučoval. Lepší udělat si domácí úlohu a být specifický v tom, s čím experimentovat.

Life is too short.

Vezměte si, že budete cestovat po celé Evropě bez mapy a bez cíle. Co se stane je, že budete bloudit. A to dlouho. Teď si vezměme stejnou situaci, nemáme mapu ani telefon. My ale máme cíl, kterým je dostat se do Norska. OK then, můžeme si stopnout auto, poptat se místních na směr, nasednout na autobus nebo cokoliv dalšího. Prostě ale jistě, existuje mnoho možností, jak se do cíle dostat i bez mapy. To je rozdíl mezi specifickým a náhodným výběrem. Být specifický v tom, kým jsme a kým se chceme stát, je vždycky lepší než generalizovat.

Po hladovém pátrání po odpovědích dojdeme na téma osobnosti. Co to je naše osobnost? Jak s ní pracovat?

Existuje mnoho testů osobnosti, které jsou nápomocné a protože miluju Jordana Petersona, budu promovat ten jeho (odkaz na něj můžete najít ve zdrojích). Jako kanadský psycholog Peterson říká, že jeho test je „superior“ vůči ostatním. Není zadarmo a stojí 200,- Kč, ale myslím si, že cena naprosto obhajuje hodnotu, kterou test má. Já jsem obviously biased. Takže si udělejte svůj úsudek. Nicméně testy jako Jordanův vám pokládají otázky a díky jejich zodpovězení dostanete výsledek v těchto hlavních oblastech, také známých jako „big five“. Testy jako Petersonův vnímejte jako data, které použijete při zužování kruhu záběru, který máte.

extraversion (outgoing/energetic vs. solitary/reserved)
agreeableness (friendly/compassionate vs. critical/rational)
openness to experience (inventive/curious vs. consistent/cautious)
conscientiousness (efficient/organized vs. extravagant/careless)
neuroticism (sensitive/nervous vs. resilient/confident)

Jak to souvisí s návyky? Well, návyky mají svou sílu v tom, že si stavíte vlastní systém opakovaných chování. Systém, který vám pomůže se stát právě tím člověkem, kterým být chcete. A nenapadá mě nic horšího, než se stát osobou, o které později zjistíte, že jste se stát nechtěli. To musí bolet. Budu parafrázovat Grega McKeowna, chcete se stát právě tou osobou, která je schopna udělat co největší contribution pro svět.

Co se týká nějaké posloupnosti, tak tohle měl být ten první článek na návyky. Bohužel mi došlo až posléze, jak důležité tohle téma je a proto prosím o odpuštění. Musím k vám být zcela upřímný, nechci ať si někdo myslí, že já jsem nějaký guru sebepoznání. Hell no. Nemyslím si, že sám sebe znám, možná dokonce nikdy nebudu. Co vím je, že pomůže vědět, že něco takového existuje. Víte o tom, že něco takového existuje. Je to podobné jako když jste dítě. To ze začátku nemá slova, kterým by popsalo realitu. A postupem času se učíte pojmenovávat. Stejně je to i u tohoto, pokud víte co hledat, najdete to.

Moje primitivní systémová teorie je následovná. Čím lepší bude jednotlivec, tím lepší bude jeho okolí. Čím lepší bude okolí, tím lepší se země stane. Čím lepší se země stane, tím lepší bude i její okolí. Čím lepší bude její okolí, tím lepší bude svět.

Možná to je celé bullshit. Jedno vím jasně. Potřebujeme schopné leadery. A to všude kam oči dohlédnou. Co je hlavní činností leadera? Svým příkladem inspirovat ostatní k činům. To znamená, že každý musíme začít sami u sebe. Jako lidé jsme údajně naprogramovaní, abychom byli sobečtí. Využijme toho faktu a poznejme víc sami sebe. Bude nám všem lépe.

Na závěr vás nechám sedět se svoji myslí a položit si pár otázek, které vám na cestě k sebepoznání pomohou (alespoň doufám).

Co mi přijde jako zábava a ostatním jako práce?
U čeho se cítím nejvíc naživu?
Jaké aktivity jsou balzámem pro moji duši?
V čem jsem v abnormálně dobrý v porovnání s ostatními?
Při jaké činnosti ztratím pojem o čase?
Jaké jsou moje silné a slabé stránky?
S tím co o sobě víš, jakým směrem jít, abys vytvořil ten největší možný příspěvek pro lidstvo, který je pro tebe možný?

Milujte se a until next Sunday

Zdroje:

Atomic Habits – James Clear

The essentialism, disciplined pursuit of less but better – Greg McKeown

Test osobnosti od Jordana Petersona

The big five – wikipedia