Pravidlo 40 procent

Chci vám povědět jeden příběh. Ten příběh je o klukovi, který si myslel, že dělá na maximum svoji kapacity. Opak byl pravdou. Jeho "maximum" bylo 40% jeho maximální kapacity. Jak si k tomu kluk došel? Jak zjistil, že nepracuje tak tvrdě a chytře jak si myslel? Byl to podnět z venčí, který ho donutil se zamyslet nad jednou otázkou. "Můžu pracovat víc? Můžu pracovat chytřeji?" Odpověď na obě otázky byla jasné "ano". ALE, tak jednoduché to není. Kdyby stačilo pracovat tvrději nebo chytřeji, každý by byl úspěšný. Někteří by dopadli jako Orwellův kůň boxer, který se udřel ke smrti. Nebuďte jako boxer. Zpátky ke klukovi.

Kluk si myslel, že je produktivní. Že dělá to co je v jeho silách, ale používal jen nepatrnou část svého potenciálu.

Ten největší nepřítel není klient, který nepodepsal smlouvu. Jsme to my.

Sami sobě říkáme vědomky či nevědomky důvody proč něco nejde. Spadneme do rutiny, která nemusí být nejefektivnější. Zapomínáme na věci, které dříve fungovali. Výmýšlíme si důvody proč na to dneska jít z lehka. Proč neudělat ještě jeden ____ (doplňte si to svoje)

Pravidlo 40 procent spočívá v tom, že většina lidí přestaně když dosáhne 40% jejich kapacity. Je vypůjčené od Davida Gogginse. David je běžec ultramaratonů a "ultra-panictví" ztratil při závodu v San Diegu na 160 kilometrů. Jak na to trénoval? Jeho trénink bylo posilování. Těžké mrtvé tahy, benchpress, dřepy a další. Počkat, nejsou náhodou ultra-maratony o běhání? Dobrý dotaz.

Jeho kardio bylo "šílených" dvaceti minut chůze na běžícím páse. Jo a to bylo týdně prosím pěkně. 20 MINUT CHŮZE NA BĚŽÍCÍM PÁSE TÝDNĚ A 160 KILOMETRŮ? Ani to nezkoušejte. Logika zde nefunguje.

Kromě, že zvedal činky doopravdy neměl žádný kardio vaskulární trénink. Představte si jak vypadala startovací čára onoho dne v San Diegu. Devadesáti kilový bodybuilder a nějací padesáti kiloví škrvčci. Jak to dopadlo? David i přes četné zlomeniny, krvácení a nepředstavitelnou bolest závod dokončil. Co na to říct? Víc trpíme v představách než v realitě. To neplatí o Davidovi a jeho šíleném nápadu. To bylo jedno velké utrpení. Nicméně jak se říká, z velkého utrpení pramení velké vědění.

Zpátky ke klukovi.

O něm prozradím, že jsem to já. Nejvíc mě na tom trápilo to, že jsem na to sám nepřišel. Někdo jiný musel přijít a říct "Ty dostatečně nemakáš". Tomu člověku říkám díky. Ale to nic nemění na tom, že to bolí. Ego je real deal. Má velkou sílu. A nemá rádo když slyší něco takového. Archimédes jednou řekl, že pokud mu někdo dá dostatečně velkou páku, otočí s ní celý svět.

Co když si můžeme udělat páčidlo ze svého ega?

Neříkám, abyste se stali egomaniaky, kteří se zajímají jen sami o sebe. Říkám, pojďme využít toho, že tato sebestředná entita existuje. Ego miluje výzvy. Výzvy totiž sklízejí plody a ego miluje odměnu. Pojďme ho vyšťavit, jako když naše maminka, připravuje letní citronádu.

Existuje proto slovo "busy". Být "busy" nutně neznamená být produktivní. Může to znamenat, že děláte mnoho věcí, ale v ani jedné nevynikáte. Konstantně jste v pocitu "nestíhání", ale žádná pořádná práce za vámi nestojí.

Rozdíl mezi produktivním "busy" a "neproduktivním busy" je v křišťálově jasných prioritách. Znamená to vědět co je nejzásadnější a vsadit všechny žetony na jednu kartu.

Být zaneprázdněný často znamená, že nevíme co je zásadní. Neumíme oddělit podstatné od triviálního. Nevíme co je důležité a proto věnujeme všemu stejnou pozornost. Jak se mi ukázalo, to jest cesta k neproduktivnímu životu. Myslím si, že excelence pramení z jasně daných priorit ("jasně" berte jako sakramentskyjasnědanéakřišťálověčisté). Proto bychom se měli ptát na otázky jako:

Jaká je jedna věc ve které můžu být doopravdy excelentní?

Jakou největší přidanou hodnotu můžu svými činy vytvořit?

Pokud bych všechnu moji pozornost měl věnovat jen jedné činnosti, co by to bylo?

Nebuďte jako chlapec. Mějte jasno v tom co je zásadní a to co není.

TT